Stalo se to v klidné čtvrti – v takové, kde je večer slyšet jen šustění listí a občasné kroky nočních chodců. Nikdo netušil, že se za jedním osvětleným oknem odehrává scéna jako z psychologického thrilleru.

Policejní hlídka pomalu projížděla ulicí. Směna byla klidná: pár kolemjdoucích, prázdné dvorky, ospalé město. Ale během pár minut mělo ticho narušit volání o pomoc.

Z vchodu do jednoho domu najednou vyběhlo malé děvčátko – nebylo mu víc než pět let. Byla bosa, v pyžamu s králíčky, světlé vlasy rozcuchané, pohled ztuhlý hrůzou. Běžela přímo k policejnímu autu a jen těsně se vyhnula pádu.

— Pomoc! — třásl se jí hlas. — Pod mou postelí je muž… s maskou.

Zpočátku si policisté Kovaljev a Melnikovová mysleli, že jde o dětskou fantazii. Ale třes v jejím hlase a děs v očích je přiměly zpozornět. Děvče rychle vysvětlilo: uprostřed noci se probudila a v přítmí viděla, jak se někdo plazí a schovává pod postel. Měl černou masku, tmavé oblečení. Myslel si, že spí. Podařilo se jí vyklouznout z pokoje, schovat se ve skříni a pak – když viděla policejní hlídku z okna – vyběhla ven.

Matka, která otevřela dveře v županu, vypadala spíš zahanbeně než vyděšeně.
— Omlouvám se, má bujnou fantazii, — řekla. — Už několik týdnů tvrdí, že někdo stojí v rohu jejího pokoje. Myslela jsem, že si jen hraje.

Pokoj byl útulný a barevný, plný plyšových hraček. Policisté prohlédli každý kout. Pod postelí — nic. Ani stopa po něčí přítomnosti. Kovaljev už se chystal zavtipkovat, ale Melnikovová se zamračila.

— Víš, — řekla tiše kolegovi, — dětské oči takhle nelžou. Pojďme se podívat na záznamy z kamer v domě.

Matka po krátkém váhání souhlasila. Záznam běžel pomalu zpět. Hodiny bez ničeho podezřelého… až se policistům zatajil dech.

Na obrazovce se objevil muž celý v černém, s kapucí a obličejem úplně zakrytým maskou. Vstoupil do domu s něčím v ruce a sebejistě stoupal po schodech. Neměl klíče – pohyboval se tiše a cíleně. Kamera v patře ho zachytila, jak se blíží ke dveřím bytu děvčátka. Pak se obraz přerušil – jako by si kamery všiml a ustoupil ze záběru.

O pár minut později ho jiná kamera znovu zachytila. Tentokrát vycházel z bytu. V rukou držel malý dětský batůžek. Obličej stále zakrytý.

Záznam skončil.

V bytě vypukla panika. Matka zbledla a snažila se vzpomenout si, jestli dveře před odchodem do koupelny zamkla. Nebyly žádné známky vloupání – pravděpodobně zůstaly pootevřené. Pod postelí, na místě, které dívka ukázala, našli policisté tenký černý provázek a malý kovový háček – možná část tašky nebo nástroje.

— Viděla všechno, — řekla tiše Melnikovová, dívajíc se na děvčátko. — Kdyby nebylo její odvahy, nikdy bychom se to nedozvěděli.

Záznam byl odeslán na stanici. Identita muže je stále neznámá, ale jeho chování bylo příliš cílené na to, aby šlo o náhodného zloděje. Čekal na chvíli, kdy budou dospělí zaneprázdnění, a vybral si právě dětský pokoj – zřejmě s určitým úmyslem.

Už druhý den ráno se příběh rozšířil po celé čtvrti. Všichni mluvili o děvčátku, které jako jediné zaznamenalo nebezpečí a mělo odvahu o něm promluvit.

A policisté opakují dodnes: někdy slova dítěte nejsou jen fantazie – ale varování, které může zachránit život.