Toho rána na policejní stanici panovala tichá, téměř ospalá atmosféra. Venku foukal vlhký vítr a ulice byly prázdné. Uvnitř byl nejhlasitějším zvukem tikot hodin – až dokud nezaskřípaly dveře a nevešla starší žena v dlouhém šedém kabátu. Pod bradou měla uvázaný vlněný šátek. Na krátkém vodítku vedla zavalité, rezavé psisko, jehož ocas se vrtěl tak rychle, že to vypadalo, jako by mělo každou chvíli vzlétnout.

Žena přistoupila k pultu a bez zaváhání řekla:

— Musím okamžitě mluvit s vaším velitelem.

Službukonající policista vzhlédl od dokumentů, zmatený.

— Paní, chcete podat stížnost?

— Ne tak docela, — odpověděla a zatáhla za vodítko, aby zabránila psovi vyskočit. — Přišla jsem vám říct něco důležitého. Týká se to mého psa. A možná… i něčeho mnohem většího.

Policista se podíval na psa, který se právě pokoušel vyšplhat předními tlapkami na pult, s vyplazeným jazykem a očima, které zářily, jako by právě vyhrál cenu.

— Paní, — řekl opatrně, — pokud je váš pes nemocný, naproti je veterinární klinika.

— Ne, nechápete! — její hlas se zachvěl, ale zůstal pevný. — Žiju s ním roky. Znám každý jeho pohled, každý pohyb. Ale poslední dva týdny je jiný. Není jen šťastný – chová se, jako by byl pod vlivem něčeho. Jako by… — zaváhala — …mu někdo něco podával.

V místnosti zavládlo ticho. Jeden mladý policista tiše zašeptal:

— Možná bychom měli zavolat sociálku?

Ale starší seržant, šedovlasý muž s ostrým instinktem, zvedl ruku:

— Vezměte ji do výslechové místnosti.

Příběh začíná v kuchyni

Tam žena popsala svůj každodenní život: sama, ve starém domě na okraji města. Každé ráno krmila psa, venčila ho, pak se věnovala domácím pracím. Ale v poslední době zvíře na hodinu dvě mizelo, a vracelo se s podivným nadšením. Nejdřív si myslela, že si našel jiné psy na hraní. Pak si všimla, že ani po dlouhé nepřítomnosti není unavený – naopak, je plný energie, s až nepřirozeně zářivým pohledem.

— Jeho oči… — řekla a pohladila ho třesoucí se rukou — jsou teď jiné. Příliš září.

Seržant se zeptal, kam pes chodí. Žena přiznala, že několikrát viděla, jak mizí dírou v plotě na sousední pozemek, kde stojí stará, napůl opuštěná garáž. Nikdy se tam neodvážila – ta část čtvrti měla špatnou pověst.

Operace „Veselý pes“

Dva policisté byli ihned vysláni na místo. Rychle objevili skupinu mladých kluků v garáži. Na zemi – sáčky s neznámým práškem, a vedle nich – miska se zbytky jídla, které podle expertů obsahovalo omamné látky.

Vyšetřování ukázalo, že chlapci věděli, že k nim pes často chodí. Dávali mu zbytky kontaminované drogami, jen aby se bavili pohledem, jak se zvíře stává hyperaktivním. Pro ně to byla „sranda“. Ale dávky, které se v těle psa hromadily, mohly být smrtelné.

Důsledky

Podezřelí byli zatčeni. Pes dostal urgentní veterinární péči a vyšetření potvrdilo přítomnost zakázaných látek. Žena tiše plakala na stanici.

— Věděla jsem, že to není jen radost… — zašeptala.

Příběh se rychle rozšířil po čtvrti. Sousedé přiznali, že u garáže vídali podezřelé osoby, ale nikoho nenapadlo, že by to mohlo souviset se psem.

Když seržant uzavíral případ, pronesl větu, kterou později převzala místní média:

— Někdy oznámení o „příliš veselém psu“ není vtip. Je to varování, že nebezpečí máme přímo před očima.