— Nepůjdu na pohřeb. To není můj syn.

— Mami, co to říkáš? To je pohřeb tvého syna, mého manžela. Jak tam nemůžeš jít?

— Ty to nechápeš. V té rakvi není můj syn. Lžou. Něco skrývají.

— Mami, ale viděla jsi přece dokumenty. Vysvětlili, že kvůli nehodě byla jeho tvář nepoznatelná, ale test DNA potvrdil, že je to on.

— To není můj syn. Cítím to.

— Jen truchlíš. Nechceš uvěřit, že už tu není.

— Můj syn žije. Přestaňte o něm mluvit v minulém čase.

Přes všechny prosby matka zůstala neoblomná. Ale po několika hodinách nakonec souhlasila, že na pohřeb půjde. Odmítla si obléct černé šaty a místo toho si vzala modrý kabát. V ruce držela pevnou černou tašku a ani na minutu ji nepustila. Snacha už nic neříkala – hlavní bylo, že tchyně souhlasila, že přijde.

Toho dne bylo zataženo, mraky visely nízko nad hřbitovem. Když obřad začal a hřebíky začali zatloukat víko rakve, matka náhle vystoupila vpřed. Měla bledý obličej. Položila tašku na zem, vytáhla z ní sekeru a dřív, než kdokoli stačil zareagovat, udeřila s plnou silou do víka rakve.

Ozvalo se prasknutí, dřevo se rozletělo. Jeden úder, druhý – a rakev se téměř rozštípla vejpůl.

…Na okamžik zavládlo ticho. Lidé strnuli, někteří si zakryli ústa, jiní instinktivně ustoupili. Kněz sklopil oči, jako by doufal, že zmizí. Všichni ztuhli, a pak se ozval výkřik:

— Tam… nic není!

A tehdy se ukázalo něco hrozného 😢😢

Začal chaos. Několik mužů se vrhlo k hrobníkům s otázkami, někdo zavolal policii. Snacha zbledla a upustila kabelku. Matka stála nad rozbitou rakví, těžce dýchala a svírala sekeru tak silně, až jí zbělely klouby prstů.

— Říkala jsem vám to, — pronesla tiše, ale zřetelně, — můj syn tady není.

V tu chvíli se z davu prodral hubený muž v pracovní uniformě hřbitovního hlídače. Zaváhal, ale pak přece jen promluvil:

— Tělo… odvezli. V noci. Přišli dva… ukázali doklady… řekli, že převoz do márnice v jiném městě kvůli opětovné expertize. Já… já nevěděl, že je to takhle…

Jeho slova všechny zasáhla jako studený vítr. Kam tělo mohli odvézt? Kdo byli ti lidé?

Policie dorazila rychle a začala vyslýchat svědky. Ale to nejhorší se zjistilo až později: v záznamech márnice nebyla žádná zmínka o převozu.

Místo jména syna stála poznámka: „likvidace – chyba v dokumentaci“. To znamenalo, že někdo úmyslně vymazal všechny stopy po jeho existenci po smrti… nebo celou smrt jen naaranžoval.

Matka se posadila na lavičku a v rukou držela kus víka rakve. V jejích očích nebyl zoufalství, ale odhodlání. Věděla: pokud žije – najde ho. A pokud ne – dopátrá se těch, kdo ho připravili i o klid v hrobě.