Dnes ráno se mi stalo něco, na co nikdy nezapomenu.
Bylo skoro sedm hodin. Venku ještě panovalo tiché ranní ticho a já si užívala vzácný volný den. Od včerejška jsem byla úplně vyčerpaná – neměla jsem sílu ani na obvyklou ranní procházku se psem. Spala jsem tvrdě a ve snu bylo všechno klidné a obyčejné.
Najednou jsem ucítila, že mi něco těžkého tlačí na hruď. Napůl ve spánku jsem pootevřela oči – přímo přede mnou stál můj pes. Opřel se o mě packami a upřeně mi hleděl do obličeje.
„Co chceš?“ zamumlala jsem a znovu zavřela oči, myslela jsem si, že má hlad nebo chce ven.
Ale neodešel. Naopak, začal se neklidně pohybovat, olizoval mi tvář a tiše kňučel, jako by mě volal. Pořád jsem nechápala, proč mě tak naléhavě budí. Když jsem ho ignorovala, najednou mi zaštěkal přímo u ucha, pak skočil na postel a začal štěkat nahlas, ostře, s nějakou zvláštní úzkostí v hlase.
V tu chvíli jsem znovu otevřela oči… a všimla jsem si něčeho divného 🫣🫣 Tehdy mi konečně došlo, proč se můj pes choval tak zvláštně 🤔
Otevřela jsem oči… a ucítila zvláštní, ostrý zápach. Nejdřív jsem nechápala, co to je. Ale po pár vteřinách mi to došlo: spálenina. A byla čím dál silnější.
Rychle jsem se posadila, srdce mi bušilo až do spánků. Vyskočila jsem z postele, bosá jsem vyběhla na chodbu – a zůstala stát.
Z chodby se valil hustý šedý kouř, který už pronikal do mého pokoje. A v obýváku hořelo – plameny hltaly polovinu místnosti, praskaly a sršely jiskry.
Pes stál vedle mě, štěkal na oheň, pak se znovu otočil ke mně, jako by říkal: „Rychle!“
Popadla jsem telefon, roztřesenými prsty vytočila hasiče a aniž bych ztrácela vteřinu, utekla jsem z bytu.
Až venku, když jsme byli v bezpečí a já se snažila popadnout dech, mi to došlo: kdyby nebylo jeho, spala bych dál… a možná bych se už neprobudila.
Později se ukázalo, že jsem večer žehlila prádlo a ve své smrtelné únavě jsem zapomněla vypnout žehličku. Zůstala ležet na oblečení. Právě to způsobilo požár.
Na nic jsem si nevzpomínala. Ale můj pes – ten ucítil kouř dřív než já a udělal všechno, aby mě probudil.
Kdyby nebylo jeho… možná bych teď tenhle příběh ani nevyprávěla.