Každá sklizeň, která projde z mých rukou do půdy a z půdy na váš stůl, není jen obyčejná zemědělská rutina. Je to skutečné drama, které se odehrává mezi nebem a zemí, mezi nadějí a strachem, mezi mým srdcem a často nemilosrdným dechem přírody.

Na jaře, když první teplé sluneční paprsky probouzejí zemi, cítím, jak mi ona odpovídá svým vlastním dechem. Orání není jen převracení půdy – je to slib, který dávám sobě a těm, kteří ochutnají plody této práce. Každé semínko zasazené do půdy je malá jiskra víry, že budoucnost přinese hojnost, a ne zklamání. Ale s touto vírou přichází vždy i neklid: kolikrát už nečekané noční mrazy zničily vše, co včera vypadalo silné a živé?

Léto je obdobím zkoušek. Pekelné slunce nespaluje jen listy, ale i srdce, když vidíš, jak mladé výhonky vadnou. Každá kapka vody se stává pokladem, každý déšť – svátkem. Ale i v tom svátku se skrývá strach: nezmění se ten déšť v bouři, nezlomí silný vítr křehké stonky, neodtrhne květy, které se mají proměnit v plody?

A pak přichází dlouho očekávaný okamžik – první plody. Ještě malé, ještě nesmělé, ale už v sobě nesou energii, kterou jsem do nich vložil. Není to jen potrava. Je to zhmotněná naděje, přetvořená do podoby, kterou lze držet v rukou, přičichnout si k ní, cítit ji pod prsty. A pokaždé, když utrhnu zralé ovoce, cítím, že s ním odchází i část mé duše, darovaná bez výhrad.

Ale za touto krásou je vždy skrytá cena. V noci poslouchám šumění listů – není to ticho předzvěstí bouře? Dívám se na nebe – nesbírají se tam mračna připravená zničit vše, co bylo s takovou péčí vypěstováno? Někdy je příroda krutá: jediný silný poryv větru může během několika minut zničit práci celé sezóny. Pak v rukou nezůstává sklizeň, ale jen hořkost a prázdnota.

Když nakonec přinesu plody na trh nebo je předám do rukou těch, kteří na ně čekali, vidím v jejich očích prostou vděčnost. Ale za tou vděčností si ne vždy uvědomují, že v každém rajčeti, jablku nebo svazku čerstvých bylin je ranní chlad, odpolední žár, večerní únava a víra, že to všechno má smysl.

Často si myslím, že lidé berou jídlo jako samozřejmost. Neuvědomují si, že za každým soustem chleba nestojí jen půda a voda, ale i srdce člověka, který rok co rok opakuje ten samý cyklus, aniž by kdy věděl, jak skončí. Zemědělství je hra bez záruk. Neexistuje tlačítko „zrušit“. Existuje jen ty, země a nebe, které mohou být velkorysé – nebo nemilosrdné.

A přesto pokračuji. Protože v každé sezóně, v každém novém výhonku, vidím něco víc než jen rostlinu. Vidím život, který se rodí a dává smysl všemu kolem mě. Věřím, že jídlo vypěstované s láskou v sobě nese něco víc než chuť a kalorie. Nese dech země a teplo duše. A možná právě to z něj dělá skutečné jídlo