Červnové slunce jemně hladilo studený mramor a náhrobky se třpytily slabým leskem. Karina kráčela pomalu, se skloněnou hlavou, vyhýbajíc se pohledům na tváře na fotografiích — životy, které už dávno skončily. Nepřišla sem vzpomínat nebo truchlit. Její cíl byl mnohem temnější. Na hřbitově často nechávali jídlo — ovoce, bonbony — jako projev úcty k mrtvým. Pro někoho to byl čin vzpomínání. Pro ni otázka přežití.

Těhotenství jí ztěžovalo každý krok a její oči nesly kámen únavy, vyrytý minulostí. Teprve před třemi týdny byla propuštěna z vězení, kde si odpykávala trest za krádež. Ale svoboda se ukázala být iluzí: bez práce, rodina jí otočila záda a přátelé zmizeli, jako by nikdy neexistovali. Každý den byl boj o kousek chleba.

Toho dne si Karina plánovala jen krátkou obchůzku — síly jí docházely. Ale u jednoho honosného hrobu, zdobeného čerstvými květinami a vyřezávaným náhrobkem, si všimla něčeho tmavého pod lavičkou. Když přišla blíž, uviděla koženou peněženku. Srdce se jí rozbušilo.

Rozhlédla se — nikde nikdo. Zvedla ji a ucítila její váhu. Těžká… muselo v ní něco být. Prsty se jí roztřásly. Už si představovala, jak si kupuje chleba, mléko, možná i něco sladkého. Tiché „cvak“ zapínání — a její naděje na peníze se okamžitě rozplynuly.

Žádné bankovky. Žádné mince. Jen pár zažloutlých fotografií, pečlivě složené dopisy a snubní prsten s rytinou.

Karina se zamračila. Na fotografiích byl muž kolem čtyřicítky, usměvavý, vedle ženy a malého chlapce.

Otevřela jeden z dopisů. Písmo bylo jemné, úhledné, očividně ženské. První řádky jí probodly srdce:
„Moje lásko, pokud tohle čteš, znamená to, že už tu nejsem. Vím, že budeš stát při našem synovi. Postarej se o něj a pamatuj, že jsme tě milovali víc než život sám…“

Na hrudi ucítila stisk. Prsty se dotkla studeného kovu prstenu a vlna studu a smutku ji zaplavila. Vzpomněla si, jak i ona kdysi snila o rodině, domově, teple… a místo toho našla vězeňské zdi, samotu a nedůvěru.

Na zadní straně fotografie dítěte si všimla malé zprávy: „Pro mého syna k jeho 5. narozeninám. Táta tě miluje.“ To už nebyl obyčejný ztracený předmět — bylo to kousek něčího života, uchovaný tu na hrobě jako symbol lásky a ztráty.

Karina pomalu zavřela peněženku. Hlavou jí bleskla myšlenka — prodat prsten, získat peníze, koupit jídlo. Ale spolu s tou myšlenkou přišlo něco jiného — poprvé po mnoha letech pocítila jiskru svědomí.

Vrátila peněženku na stejné místo, opatrně z ní setřela prach a tiše zašeptala:
— Odpusť mi…

Slzy jí stékaly po tvářích, mísily se s prachem. Otočila se a odešla, ale něco v ní se změnilo. Možná poprvé pochopila, že ještě může svůj život nasměrovat jinam — ne kvůli morálce nebo strachu z trestu, ale protože si uvědomila, že i ty nejztracenější duše mohou učinit rozhodnutí, které je alespoň o trochu čistší.

Toho večera se vrátila do pronajatého pokoje s prázdnýma rukama, ale s nečekaným odhodláním. Zítra zkusí najít práci. Umývání podlah, vykládání zboží — cokoli bylo lepší než znovu ztratit samu sebe.

Karina věděla, že cesta bude dlouhá, ale teď měla důvod bojovat — nejen kvůli dítěti, které nosila pod srdcem, ale i pro ten den, kdy si konečně bude moci pohlédnout do očí bez studu.