V poslední době se můj manžel choval divně. Zůstával dlouho v práci, domů se vracel v nezvyklou dobu a zdálo se, že se vyhýbá jakékoli konverzaci. Když jsem se snažila zjistit, co se děje, jen mávl rukou, někdy s posměšným úsměvem, jako by si myslel, že si všechno vymýšlím. Všechno nasvědčovalo tomu, že má jinou ženu.

Dlouho jsem se trápila svými podezřeními. Nakonec jsem to nevydržela a zeptala se ho přímo:

— Máš milenku?

Rozesmál se a odpověděl:

— Jsi blázen?

Ale lehkovážnost, s jakou to řekl, mě vůbec neuklidnila. Pochybnosti zůstaly.

Kamarádka mi poradila, abych mu do telefonu nainstalovala sledovací aplikaci. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem to udělala. A brzy, s hrůzou, jsem zjistila, že po práci vždy odchází na stejné místo, do vesnice za městem, kde tráví dvě až tři hodiny.

Rozhodla jsem se okamžitě: půjdu se tam podívat na vlastní oči.

Jednoho večera jsem otevřela aplikaci a viděla, že se manžel znovu vydává na tu adresu. Srdce mi bušilo žárlivostí a hněvem — byla jsem přesvědčená, že najdu hotel nebo dům, kde na něj čeká milenka. Ale když jsem dorazila, ocitla jsem se před starým dřevěným domem s polorozpadlou kůlnou.

Pomalu jsem vešla na dvůr. Vládlo tam ticho, jen prkna vrzala pod mýma nohama. Dveře nebyly zamčené, jemně jsem je otevřela.

Nejdřív mě udeřil pach. Těžký, dusivý, hnilobný. Napadlo mě vlhko, plíseň, opuštěný dům. Ale čím dál jsem šla, tím byl ten zápach nesnesitelnější.

V polotmavé místnosti jsem uviděla něco strašného. Přísahám, raději bych našla milenku, než to, co jsem spatřila

V rohu ležely velké černé pytle. Některé pevně zavázané, jiné napůl otevřené. Na zemi se rozlévaly tmavé vlhké skvrny a já jsem vše pochopila, aniž bych se musela přiblížit.

Jeden pytel byl špatně zavázaný a vykukovala z něj lidská ruka. Bílá, nehybná, s ulomeným nehtem.

Ztuhla jsem. Chtěla jsem vykřiknout, ale z hrdla nevyšel ani zvuk.

— Co tady děláš? — uslyšela jsem za sebou manželův hlas.

Stál ve dveřích, těžce dýchal. V rukou měl páčidlo. Podívala jsem se mu do obličeje — a pochopila jsem, že už to není ten muž, se kterým jsem žila tolik let.

— To je… kdo? — vypravila jsem ze sebe.

Mlčel, pak se chladně usmál.

— Myslel jsem, že tohle místo nikdy neobjevíš.

Ustoupila jsem, ale za mnou byla jen ledová zeď. Udělal krok ke mně, pevně svíraje páčidlo.

— Raději bys byla, kdybych měl opravdu milenku, že? — řekl klidně. — Aspoň bys měla šanci dál klidně žít.

Pochopila jsem: ještě okamžik a rozhodne o mém osudu. Instinkt převzal kontrolu. Vrhla jsem se ke dveřím a vyběhla ven, klopýtajíc přes práh.

Za mnou se rozlehl jeho křik:

— Nikdo ti neuvěří! Nikdy!

A to nejděsivější bylo, že jsem věděla, že to může být pravda. V očích ostatních byl vždy dokonalým manželem, spolehlivým mužem.