Na policejní stanici seděl službu konající policista a zíral do obrazovky starého monitoru. Hodiny na stěně ukazovaly za deset tři – nejtišší část noci. Za celou noc nepřišel ani jeden poplachový hovor. Policista už zíval, když náhle zazvonil telefon.

– Pohotovostní služba, poslouchám, – řekl, jak byl zvyklý, a zvedl sluchátko.

V odpověď se ozval tenký, trochu třesoucí se dětský hlas:

– Dobrý večer…

Policista se zamračil. Ten hlas patřil dívce, nebylo jí víc než sedm let.

– Ahoj, zlatíčko. Proč voláš tak pozdě? Kde jsou tvoji rodiče?

– Oni… oni jsou v pokoji, – odpověděla nejistě.

– Dobře, předej mi maminku nebo tatínka.

Nastalo ticho.

– Ne… já nemůžu, – dívčin hlas zeslábl.

Mužovi se začaly třást ruce.

– Dobře, tak mi řekni, co se stalo. Víš přece, že volat policii se může jen kvůli něčemu důležitému.

– Já mám důležité… – dívka vzlykla. – Maminka s tatínkem jsou v pokoji… a nehýbou se.

Policistova ospalost rázem zmizela.

– Možná jen spí? Je přece pozdě v noci.

– Ne. Já jsem se je snažila probudit. Maminka se vždycky probudí, když vejdu do pokoje… a teď – ne.

Policista pocítil, že je něco špatně. Instinkt napovídal: jde o vážnou věc.

– Jsou v domě ještě nějací dospělí? Třeba babička, dědeček?

– Ne… jen maminka a tatínek.

– Dobře, řekni mi svou adresu, – pronesl rychle, už kývl na kolegu, aby připravil auto.

Dívka nadiktovala ulici a číslo domu. Než zavěsil, policista pevně řekl:

– Poslouchej mě pozorně. Zůstaň ve svém pokoji a čekej na nás. Nikam nevycházej, dobře?

– Dobře… – zazněla tichá odpověď.

Za deset minut zastavilo policejní auto u malého dvoupatrového domu na okraji města. Dveře otevřela ta samá holčička.

– Oni jsou tam… – ukázala prstem na dveře ložnice.

Policisté se na sebe podívali a vstoupili do pokoje, ale to, co tam objevili, všechny šokovalo.

V ložnici vládlo ticho. Na posteli leželi muž a žena. Oba bez hnutí, s mrtvolnou bledostí ve tvářích.

– Proboha… – vydechl jeden z policistů.

Přivolali záchranku a vyšetřovací tým. Odborníci ihned zjistili: žádné násilí, žádné stopy boje. Ale když prověřili vzduch, bylo jasno. V domě unikl plyn. Rodiče se ve spánku udusili.

Holčička zůstala naživu jen zázrakem – její pokoj byl v patře, kam těžký plyn stoupal pomaleji. Zachránil ji i zvyk v noci vstávat a otevírat dveře: dovnitř tak pronikal trochu čerstvého vzduchu.

Přesto lékaři uvedli, že se i ona nadýchala nebezpečných výparů – okamžitě ji odvezli do nemocnice, kde se její stav podařilo stabilizovat.

Kdyby službu konající policista holčičce nevěřil, kdyby si pomyslel, že jde jen o dětskou fantazii nebo hloupý žert – mohla sdílet osud svých rodičů.