Den byl tak horký, že se zdálo, jako by se vzduch chvěl napětím. Šla jsem po ulici, ale téměř prázdné parkoviště u supermarketu hned upoutalo mou pozornost — stříbrné auto.

Když jsem k němu přišla, uviděla jsem na zadním sedadle psa, který sotva dýchal, jeho srst byla mokrá od potu.

Okna byla zavřená, nikde nikdo — jen pes, ležící na sedadle a postupně ztrácející vědomí.

Pes neštěkal ani nevrčel — jen tiše trpěl. Na čelním skle byla cedulka: „Brzy se vrátím. Pokud je to možné, zavolejte.“ Pod ní bylo telefonní číslo.

Zavolala jsem. Na druhý hovor se ozval muž.

— Haló?

— Promiňte, váš pes je v autě a ztrácí vědomí.

— Počkejte, nevměšujte se, to není vaše věc, — řekl muž a zavěsil.

Už jsem se rozhodla odejít, ale můj pohled padl na psa. Uviděla jsem jeho oči, prosící o pomoc, a pochopila, že omdlévá.

Nemohla jsem už nic jiného udělat: vzala jsem kámen a rozbila okno, vytáhla psa ven.

Polila jsem ho vodou a on začal slabě vrtět ocasem.

— Všechno bude v pořádku, miláčku, — zašeptala jsem. — Jsem s tebou.

Lidé se začali sbíhat, někdo přinesl ručník, někdo vodu. A v tu chvíli se objevil majitel — a řekl něco, co všechny přítomné šokovalo.

Když se objevil majitel auta, jeho pohled se nezastavil na stavu psa, ale na tom, kdo rozbil sklo.
— Kdo rozbil moje sklo? Víte vůbec, kolik stálo?

Postavila jsem se a jasně odpověděla: „Já jsem rozbila vaše sklo.“

Místo poděkování požadoval, abych sklo zaplatila.

— Nerozumím vám, pane, zachránila jsem vašeho psa, a vy po mně chcete co?

— Říkal jsem vám, že nemusíte mému psovi pomáhat.

— Já jsem zaplatil za jeho sklo, — řekl a rychle odešel, psa tam nechal.

Vzala jsem psa a odnesla si ho s sebou. Od toho dne jsem žila se psem a už nikdy jsem mu nedovolila odejít ode mne.