Dnes, když obdržel diplom, spěchal k otcovu hrobu. A když tam došel, stal se svědkem něčeho, co ho naprosto ohromilo.

Udělal něco, co se těžko popisuje suchými slovy. V den svého dlouho očekávaného promoce nešel slavit s přáteli ani nesvolal rodinu ke slavnostnímu stolu.

Místo toho si oblékl talár, vzal do rukou diplom a vydal se tam, kde na něj vždy čekal ten nejdůležitější člověk — náš otec.

Otec snil o tom, že uvidí tu chvíli, kdy bratr dokončí univerzitu a bude držet diplom v rukou.

Teď už diplom má, ale otec už tu není. Nemoc nám krutě vzala možnost, aby se toho dožil — odešel jen pár měsíců před tímto dnem.

Jeho posledním přáním bylo vidět mě jako absolventa.

A tak, když bratr držel diplom v rukou, ani na chvíli nezaváhal a spěchal k jeho hrobu. Ale když tam dorazil, všiml si něčeho, co ho úplně šokovalo.

U hrobu našeho otce se bratr zastavil, pevně svíral diplom, jako by se bál, že mu vyklouzne z rukou. Ale jeho pohled nespočíval na náhrobku, nýbrž na tom, co uviděl vedle něj. Na studené kamenné desce ležel čerstvý pugét — vzácné bílé lilie, oblíbené květiny našeho otce.

Oba jsme věděli: v ten den jsme tam nebyli ani já, ani máma. Ani přátelé neměli takový zvyk. Bratr, zaskočený, se začal rozhlížet kolem sebe, jako by doufal, že zahlédne toho, kdo tam ten symbol památky položil. Ale nikde nikdo — jen lehký vítr čechral listí stromů.

Posadil se k náhrobku, dotkl se květin a tiše zašeptal: „Táta je tady. Pamatuje si a čeká.“ Jeho hlas se chvěl, ale v těch slovech byla taková jistota, že mi po těle přeběhl mráz.

Na hřbitově jsme zůstali déle, než jsme plánovali. Jako by se čas úplně zastavil. Bratr si poprvé po dlouhé době dovolil usmát se — skrze slzy, ale upřímně. A to nejdůležitější — byli jsme si jisti, že náš otec, dívaje se z nebe, měl z nás radost.