Středoškolský rváč ji urazil před očima celé školy a začal se jí posmívat, aniž by tušil, kdo tato dívka ve skutečnosti je

Tělocvična školy hučela hlasy a šepoty. Dav studentů stál v kruhu, každý s telefonem v ruce, připravený natočit nové „představení“. Uprostřed stála Anna — malá, křehká dívka, kterou si téměř nikdo nikdy nevšímal. Vždy se držela v ústraní, tichá a nenápadná.

Ale dnes se ocitla tváří v tvář nejsilnějšímu a nejdrzejšímu studentovi školy — chlapci, kterého se všichni báli. Kapitán týmu, rváč a oblíbence davu. Jeho úsměv byl pohrdavý a hlas zněl hlasitě, řezal vzduch:

— Klekni si a okamžitě se omluv.

Dav ztichl a zadržel dech. Anna stála bez hnutí, ruce se jí třásly v kapsách mikiny.

— Ale já nic špatného neudělala, — odpověděla tiše.

— Jak to, že neudělala? — rváč se naklonil blíž, jeho mohutná postava se nad ní tyčila. — A kdo mě udal řediteli?

— Ale tys přece zbil toho kluka… měl zlomenou ruku, — zašeptala Anna.

— To tě nemusí zajímat, — utnul ho.

Dav se uchechtl, čekal na vyvrcholení. Všichni si mysleli, že se dívka už smířila s ponižením. Chlapec přistoupil blíž:

— Na kolena.

Hluk kolem sílil, všichni chtěli vidět podívanou. Anna lehce sklonila hlavu a zdálo se, že se opravdu chystá podřídit.

Jenže nikdo netušil, že právě tato tichá, nenápadná dívka skrývá tajemství, které dokáže převrátit všechno naruby…

Anna lehce sklonila hlavu a všichni se už těšili na posměšné divadlo. Dav hučel očekáváním — další oběť kapitána se vzdává.

Ale najednou se její ramena narovnala. Zvedla oči — ne vyděšené, ale ledové, pronikavé. V tom pohledu bylo něco, co nikdo předtím neviděl. Dokonce i chlapec mimoděk ustoupil o krok zpět.

— Ty opravdu chceš, abych si klekla? — zeptala se Anna tiše.

V tělocvičně zavládlo ticho. Dívka sáhla do kapsy mikiny a vytáhla malý kovový odznak. Dav zalapal po dechu — emblém policejních složek se zaleskl pod světlem lamp.

— Seznam se, — její hlas zněl chladně a sebejistě. — Jsem stážistka z oddělení pro práci s mládeží. Nepřišla jsem sem studovat. Poslali mě sem kvůli tobě.

Dav zůstal jako zkamenělý. To, co před minutou byla jen hra a posměšky, se změnilo v soud. Studenti si začali špitat, telefony se třásly v rukou, někdo už mačkal „záznam“.

Chlapec zbledl. Jeho sebevědomý postoj se rozpadl. Pochopil: tato „neviditelná dívka“ znala všechny jeho tajemství — bitky, výhrůžky, zlomené ruce spolužáků.

Anna udělala krok vpřed:

— Takže teď si na kolena klekneš ty.