Jsou příběhy, na které člověk nikdy nezapomene. Jsou dny, které se do paměti vryjí tak hluboko, že působí, jako by stále zůstávaly přítomné. Tento příběh k nim patří – o malé dívce, která se v lese ztratila, a o věrném psovi, jenž jí stál po boku, když se kolem objevili vlci.
Když jsem byla dítě, často jsem chodila s otcem na houby. Byla to naše rodinná tradice: s košíkem v ruce jsme vyráželi brzy ráno, abychom v chladivé zeleni našli ty nejkrásnější houby. Les mi vždy připadal bezpečný a přívětivý. Paprsky světla mezi korunami stromů, zpěv ptáků a vůně vlhké země vytvářely atmosféru, která se mi navždy zapsala do srdce.
Toho dne začalo všechno stejně jako obvykle. Otec šel napřed, jeho košík se už plnil, a já ho následovala, poskakovala a zpívala si pro sebe. Vedle nás pobíhal i náš pes. Nic nenaznačovalo, že se stane něco výjimečného.
Jenže pak jsem se na chvíli zastavila, abych si prohlédla obzvlášť pěknou houbu. Když jsem vzhlédla, otcova postava už mezi stromy mizela. Nejprve jsem se neznepokojila – vždyť už se mi několikrát podařilo ho doběhnout. Tentokrát ale cesta nikam nevedla. Pes se také vytratil a kolem mě začalo být podivně ticho.
Zpočátku jsem potichu volala: „Tati!“ Ale odpověď nepřišla. Znovu a hlasitěji – jen ozvěna mezi stromy. Srdce mi bušilo, ale utěšovala jsem se tím, že jakmile otec zjistí mou nepřítomnost, okamžitě mě začne hledat.
Čas se však vlekl. Slunce klesalo a šero začalo obklopovat les. To, co dříve působilo klidně, se teď změnilo v tísnivé místo. Každý praskot větvičky, každý šelest mi připadal hrozivý.
A pak jsem to uslyšela – dlouhé, táhlé vytí. V mžiku se mi vybavila otcova slova: „Vlk nikdy není sám. Když slyšíš jeho hlas, věz, že poblíž jsou další.“ Ztuhla jsem, přitiskla se ke kmeni stromu a téměř se neodvažovala dýchat.
Kroky se blížily. Byla jsem přesvědčená, že se ke mně připlíží vlk. Slzy mi vyhrkly do očí – a vtom se z houští vyřítil náš pes. Vrhla jsem se na něj, objala jeho krk a pocítila obrovskou úlevu. Už jsem nebyla sama.
Jenže radost netrvala dlouho. Pes zpozorněl, zježená srst na hřbetě, vyceněné zuby. Z temnoty se vynořila silueta vlka. Jeho oči se zableskly a každý krok směřoval přímo k nám. Já stála strnule, neschopná výkřiku, a jen vnímala, jak se můj pes staví přede mne jako štít.
Nastala chvíle napjatého ticha. Pak pes vyrazil vpřed, štěkal a hrozivě cenil zuby. Vlk zaváhal, zastavil se a chvíli nehnutě stál. Nakonec, snad odrazen odvahou našeho psa, začal pomalu couvat, až se ztratil v houští.
Sedla jsem si na zem, třásla se a plakala. Pes se mnou zůstal, tiskl se ke mně, jako by mě chtěl uklidnit. Konečně jsem pak zaslechla otcův hlas, který mě zoufale volal. Když se objevil s lucernou v ruce, pevně mě objal a už mě nechtěl pustit. I psa sevřel v náručí, protože dobře věděl, že bez něj bych tam možná nezůstala naživu.
Od té doby uplynulo mnoho let, ale ten den ve mně zůstane navždy. Les jsem se naučila vnímat jinak – s respektem a pokorou. A také jsem pochopila, že odvaha a věrnost dokážou překonat i největší hrozbu. Pes se pro mě tehdy stal nejen přítelem, ale skutečným hrdinou.