V kasárnách panovala dusivá směs vlhkosti, potu a starého spáleného zápachu. Prach ležel na podlaze silnou vrstvou, rezavé postele skřípaly při každém pohybu a vojáci seděli v rohu jako ztracené stíny. Jejich uniformy byly ošuntělé, boty roztrhané a na tvářích byla patrná únava a lhostejnost.

Anna sotva vstoupila, cítila, jak jí vnitřně všechno vře. Očekávala, že uvidí silné a hrdé obránce vlasti, místo toho však viděla lidi přivedené k chudobě a zoufalství.

Rozhodně vykročila ke kapitánovi.

— Proč vaši vojáci žijí v takových podmínkách? — ostře se zeptala. — Kde jsou uniformy, kde je normální jídlo? Proč je v kasárnách takový nepořádek?

Kapitán se zamračil, a když si uvědomil, že před ním stojí bezbranná dívka, pousmál se:

— Kdo vůbec jsi, že kladeš otázky? Nebojíš se přijít o práci?

— Nebojím se, — pevně odpověděla Anna. — Je mi odporné nosit roztrhané boty a jíst jídlo, které by se ani prasatům nestydělo dát. To se týká mě i mých spolubojovníků. Přišli jsme sem sloužit, ne přežívat.

Kapitán prudce udělal krok k dívce, chytil ji za límec a zuřivě zařval:

— Vypadni odsud, ženo! V mé rotě není místo pro někoho jako ty!

Ale kapitán si ani nepředstavoval, že před ním nestojí obyčejná dívka…

Anna se na něj klidně podívala přímo do očí a řekla:

— Mýlíš se. Přišla jsem sem přesně kvůli vám.

Kapitán zmateně mrkl.

— Cože? Kdo jsi, že se takto bavíš se starším důstojníkem?

Ona vytáhla průkaz a položila mu ho pod nos.

— Poručík vnitřního vyšetřování. Na vás bylo podáno mnoho stížností. Vaši vojáci hladoví a chodí v hadrech, protože peníze určené jednotce končí ve vašich kapsách. Jste zloděj a zrádce.

— Nemáš důkazy, — zamumlal kapitán, ale jeho hlas se zachvěl.

— Mýlíš se, — chladně odpověděla Anna. — Mám vše: dokumenty, svědectví, převody peněz. Už nejste kapitán.

S těmito slovy jí strhla epolety. V ten okamžik do místnosti vstoupili dva vojenští policisté. Kapitán se snažil vyprostit, ale chytili ho a dali mu pouta.

Vojáci, kteří seděli v rohu, se poprvé za dlouhou dobu oživili. V jejich očích se zaleskla naděje.

Anna se na ně podívala a pevně řekla:

— Od nynějška budete mít nový život. Tady už není místo pro zrádce.