Když můj manžel odešel příliš brzy, jeho malá dcerka měla teprve pět let.

Od toho dne padla veškerá zodpovědnost za její výchovu na moje ramena. Vychovávala jsem ji jako vlastní dítě: krmila jsem ji, starala se o ni, pomáhala jí se studiem, trávila u její postýlky bezesné noci. Později jsem jí pomohla dostat se na univerzitu, podporovala ji finančně i morálně.

Dnes má moje adoptivní dcera už třicet let. Po všechny ty roky byla vždy po mém boku, ale v poslední době jsem si všimla, že se stala odtažitou, chladnou. Obávala jsem se, že je unavená z péče o mě, že je to na ni příliš.

Jednoho večera přišla domů a řekla:

— Připrav si věci. Zatím jen to nejnutnější.

Byla jsem zmatená:

— Kam jdeme?

Neodpověděla. Zabalily jsme kufr a celou cestu autem jsem tiše plakala. Byla jsem přesvědčená, že mě veze do domova důchodců. Srdce mi svíralo — měly tedy všechny ty roky lásky a péče přijít vniveč?

Ale když jsem uviděla, kam jedeme doopravdy, byla jsem v šoku

Auto zastavilo před obrovským dvoupatrovým domem. Otřela jsem si slzy a vystoupila. Přede mnou se otevřel neuvěřitelný pohled: upravená zahrada, bílá fasáda, široká okna, velký dvůr.

Moje dcera se na mě podívala a chvějícím se hlasem řekla:

— Mami… teď je to náš dům. Vždycky jsi snila o takovém domě. Celou tu dobu jsem šetřila, abych ti splnila sen a dala ti dům tvých snů. Odpusť, že jsem byla poslední dny tak chladná — musela jsem vše utajit, abych tě překvapila. Děkuji ti za všechno, co jsi pro mě udělala.

Zůstala jsem stát jako přikovaná, nevěřila jsem vlastním očím. Slzy na mých tvářích už byly jiné — byly to slzy štěstí. Pochopila jsem: její láska byla stále živá, jen se projevila tím nejneočekávanějším a nejdojemnějším způsobem.