Včera večer jsem pomohl ženě odnést její těžké tašky až k domu, a dnes ráno přijelo několik policejních vozů a obvinili mě z vraždy…

Byl to obyčejný večer po dlouhém pracovním dni. Vracíval jsem se domů unavený, když jsem si všiml starší paní na rohu ulice. Opírala se o plot a těžce dýchala. U nohou měla dvě velké nákupní tašky. Přistoupil jsem k ní a zeptal se, jestli potřebuje pomoc.

— Děkuji vám, mladíku, — vydechla, — právě jsem se vrátila z obchodu… přecenila jsem své síly… můj dům není daleko, ale srdce mě trochu bolí.

Nemohl jsem ji tam nechat. Vzal jsem tašky a šel po jejím boku, poslouchaje její těžký dech. Cestou mi vyprávěla, že žije sama: manžel jí zemřel před několika lety, děti volají jen zřídka a důchod jí sotva stačí. Její hlas byl klidný a jemný a já cítil směs soucitu a úcty.

Dorazili jsme k jejímu starému domu na okraji města. Odemkla dveře, poděkovala mi a popřála zdraví. Položil jsem tašky ke vchodu, usmál se a odešel. Všechno se zdálo úplně normální. Ani jsem si nezapamatoval číslo domu.

Ale následující večer, když jsem se vracel z práce, viděl jsem před svým bytem několik policejních aut. Majáky blikaly, policisté v uniformách — jako ve filmu. Jeden z nich ke mně přistoupil a oslovil mě jménem.

— Ano, to jsem já, — odpověděl jsem nechápavě.

Díval se na mě dlouho a pak řekl něco, z čeho mi ztuhla krev v žilách.

— Jste podezřelý z vraždy ženy.

Srdce se mi zastavilo. Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Vraždy?! Snažil jsem se vysvětlit, že jsem jí jen pomohl s taškami, ale policisté byli přesvědčeni, že jsem byl poslední, kdo ji viděl živou.

Ukázali mi záznam z bezpečnostní kamery poblíž jejího domu. Bylo na něm jasně vidět, jak nesu její tašky a vcházím s ní do branky. Po tomto záběru už se nikdy neobjevila.

Odvezli mě na stanici a vyslýchali celé hodiny. Neustále jsem opakoval totéž: jen jsem pomohl, a pak odešel. Nevěřili mi. Noc jsem strávil v cele, bez spánku, přehrávaje si v hlavě každý okamžik.

Druhý den přišly výsledky vyšetřování. Té samé noci do domu vstoupil ještě někdo jiný — její syn, s nímž se často hádala kvůli dědictví.

Sousedé slyšeli hádku, ale nevěnovali jí pozornost. Právě on matku uškrtil a utekl, zanechávaje stopy, které pak policie objevila.

Když mě konečně propustili, policista se omluvil. Ale uvnitř mě zůstal jen chlad a strach — protože nebýt kamer a nalezených otisků, mohl jsem navždy zůstat vinný z činu, který jsem nikdy nespáchal.