Bylo chladné zimní ráno. Autobus pomalu jel téměř prázdnou silnicí. Venku padal jemný sníh a uvnitř sedělo jen pár cestujících – všichni mlčeli a dívali se z okna. Řidič klidně pokračoval po své obvyklé trase, když si náhle vpředu všiml tmavé skvrny na vozovce.

Zpomalil, přimhouřil oči – a pochopil, že to není odpad. Byla to skupina malých štěňat, která se tiskla k sobě uprostřed silnice. Nehýbala se, jako by na něco čekala. Řidič zatroubil, ale žádné z nich se ani nepohnulo.

Musel zastavit. Zapnul výstražná světla, vystoupil z autobusu a vydal se vpřed, zmatený tím, co vidí. Když ho štěňata spatřila, rozestoupila se, jako by mu uvolnila cestu. A tehdy uviděl něco, z čeho mu přeběhl mráz po zádech.

Uprostřed jejich kruhu leželo dítě – malý chlapec, sotva pětiletý. Neměl čepici, třásl se zimou a jedna noha byla ohnutá pod zvláštním úhlem. Štěňata ho těsně obklopila, jako by ho chránila a zahřívala.

Řidič se rychle sehnul, zkontroloval dech – chlapec byl naživu, ale velmi slabý. Zvedl ho do náruče a odnesl do autobusu. Cestující tiše ustoupili, někdo podal šálu, jiný přikrývku.

Zatímco řidič volal sanitku, štěňata zůstala stát za dveřmi autobusu. Tiše kňučela a nespouštěla oči z chlapce. Zdálo se, že chápou, že udělala všechno, co mohla.

Když dorazili záchranáři, řekli, že chlapec přežil doslova zázrakem – jen díky teplu, které mu poskytla štěňata.

Později se ukázalo, že se chlapec ztratil nedaleko domova, upadl a nemohl vstát. Štěňata ho našla v noci a neopustila ho až do rána, dokud si jich nevšiml autobus.

Od té doby řidič často vzpomínal na ten den. Říkal, že nikdy neviděl nic dojemnějšího – jak se malá zvířata dokázala projevit víc soucitu než mnozí lidé.