Alice začala pracovat pro Martina poté, co ve svých 17 letech opustila pěstounskou péči. Tehdy jí tuto práci doporučila její pěstounka, která byla dobrá přítelkyně bohatého slepého muže.

Jednoho dne připravovala Alice Martinovi snídani, jeho oblíbený sendvič s arašídovým máslem a džemem, když začali vzpomínat na první setkání.

„Řekni mi, Alice, jak dlouho už tady pracuješ?“ zeptal se Martin náhle.

„Hmmm, myslím, že to jsou už deset let, pane!“ odpověděla Alice, když roztírala směs arašídového másla a džemu na krajíc chleba. „Pamatuji si to tak dobře. Bávala jsem se opustit pěstounskou péči, protože jsem si nemyslela, že by mě někdo najal. Pak mi paní Chesterová řekla, že potřebujete sestřičku, a tady jsem!“

Martin přikývl. „Správně. Už deset let. Čas letí, co?“ řekl a sáhl po sendviči, který mu Alice připravila. V tu chvíli vstoupil do kuchyně Martinův syn Adam.

„Proč připravuješ snídani jen tátovi? Jsi otrok, máš sloužit všem doma,“ posmíval se Alice. Slovo „otrok“ Alici sevřelo žaludek a byla na pokraji slz, když to slyšela.

„Adame!“ vykřikl Martin náhle, což oba, Alice i Adama, překvapilo. „Jak se opovažuješ nazývat Alice otrokyní! Urážej ji ještě jednou a můžeš zapomenout, že jsi můj syn! Vypadni odsud, než mě ještě víc naštveš!“ řekl.

Adam zavrtěl hlavou a pomalu opustil kuchyň. „Nerozumím, proč ji upřednostňuješ před svým vlastním synem,“ zamumlal, když odcházel.

Martin se omluvil Alici a požádal ji, aby snídani snědla s ním. Souhlasila, ale sedla si tiše. Pořád nemohla uvěřit, že ji Adam nazval otrokyní.

„Vidím, že jsi smutná,“ řekl Martin Alici. „Omlouvám se za to, jak se moje děti k tobě chovají. Nechápu, co jsme s manželkou udělali, že vyrostli takhle.“

„To je v pořádku, pane. Jsem tady pro vás, ne pro ně. Mám štěstí, že jste mým zaměstnavatelem. Jste ke mně tak laskavý, a to je to jediné, na čem záleží. Vidím vás jako jedinou otcovskou postavu, kterou jsem kdy měla,“ přiznala Alice.

Martinova tvář se náhle zarmoutila, když to slyšel. Pomalu se však vzpamatoval a snažil se vrátit úsměv na tvář. „Tvoje narozeniny se blíží, že?“ zeptal se jí.

„Ano, pane. Mám narozeniny za tři dny,“ odpověděla Alice.

„Oslavíme je.“

O tři dny později byly Aliciny 30. narozeniny. Když šla připravit snídani, Martin už byl v kuchyni s úsměvem na tváři. Vedle něj stáli jeho synové Adam a James a dcery Lucy a Eva.

Alice se podívala na hodiny na zdi, bylo šest hodin ráno. Začala panikařit, že nestihne připravit snídani včas, protože věděla, že Martin a jeho děti obvykle vstávají až v osm.

„Alice, jsi tady?“ zeptal se Martin.

„Ano, pane,“ řekla Alice zoufale. „Omlouvám se, nevěděla jsem, že dnes vstáváte tak brzy. Hned připravím snídani,“ řekla a spěchala k lednici, aby vytáhla ingredience.

„Pojď, Alice. Umíráme hlady,“ posmívala se Lucy.

„Snídaně může počkat,“ náhle přerušil Martin. „Mám pro tebe dárek venku, Alice. Šťastné 30. narozeniny,“ řekl. Pomalu vstal a snažil se zorientovat v prostoru.

„Dárek venku?“ zeptal se James.

„Nikdy jsi mi nedal dárek, který by vyžadoval, abychom šli ven,“ dodala Eva.

Alice vedla Martina ven, za nimi šli jeho čtyři děti. Venku čekalo malé auto s mašlí na střeše.

„Neuvěřitelné! Jsi vážně?“ posmíval se Adam.

„To není fér! Proč dáváš autu své služce?“ řekla Lucy a odešla.

„Alice je se mnou deset let. Je to moje rodina a nic, co řeknete, to nezmění,“ řekl Martin svým dětem.

Ten den uspořádal Martin malou oslavu na počest Alice. Připojili se k nim i další pečovatelé na jeho velkém pozemku – zahradník, řidič a hospodyně.

„Děkuji, pane. Nevím, co jsem udělala, abych si zasloužila vaši laskavost, ale slibuji, že svou práci budu vykonávat dobře, dokud mě budete potřebovat,“ slíbila Alice.

Během let viděla Alice Martina spíše jako otce, se kterým si ráda povídá, než jako svého zaměstnavatele. Stejně tak Martin považoval Alice za svou vlastní dceru.

Martinovo zdraví začalo slábnout, když mu bylo 80 let. Jednoho dne cítil, že konec jeho života je blízko, a požádal, aby viděl všechny své děti, včetně Alice.

„Vím, že jste se všichni ptali, komu odkazuji svůj majetek. Lucy, Eva, Adame a Jamesi, už máte kontrolu nad firmou, kterou jsem založil. Můžete ji dál vést. Co se týče tohoto domu, vše v něm a mé peníze, to vše dávám Alici.“

„Co?! Co ti ta čarodějnice řekla?! Proč jí necháváš svůj majetek?“ protestovala Lucy.

„Slyšíte od mého právníka! Od VŠECH našich právníků,“ řekl Adam.

„A právě proto jsem se rozhodl nechat všechno Alici; protože jsem věděl, že vy jste chtěli jen mé peníze. Jen Alice se o mě starala všechny ty roky. A navíc, je něco, co jsem vám ještě neřekl…“ řekl Martin.

Než mohl Martin pokračovat, jeho čtyři děti odešly v protestu. Zanechaly ho o samotě s Alicí, a on začal znovu mluvit.

„Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho, ale nechtěl jsem, aby se něco změnilo, proto ti to říkám až teď. Alice, jsi moje biologická dcera… Tvoje matka mě opustila, když zjistila, že si ji nemohu vzít. Musel jsem si vzít někoho jiného. Když zemřela, byla jsi v sirotčinci a moje přítelkyně se stala tvou pěstounkou. Řekla mi, že jsi moje dcera, až když ti bylo 17,“ řekl Martin se slzami v očích.

„Omlouvám se, Alice. Doufám, že jsem tě za ta léta, co jsme se znali, dokázal dobře zacházet. Miluji tě,“ řekl jí.

Alice objala Martina a šeptala: „Miluji tě. Vždy jsem tě považovala za svého tátu, a teď to, co jsi řekl, to potvrzuje. Jsem tak vděčná za čas, který jsme spolu strávili, tati.“

Co se z tohoto příběhu můžeme naučit?

• Buďte laskaví k těm, kteří vám pomáhají. Každý si zaslouží stejný respekt. Martinovy děti nerespektovaly Alici, protože ji považovaly za služku a ne za sobě rovnou. Martin je musel neustále připomínat, aby Alici respektovali, přitom ona tvrdě pracovala na pomoci jejich rodině po všechny ty roky.
• Není nikdy pozdě napravit věci. Martin zjistil, že Alice je jeho dcera až když jí bylo sedmnáct, ale zajistil, aby se s ní po zbytek svého života pokusil napravit vztah.

Sdílejte tento příběh se svými přáteli. Možná jim zlepší den a inspiruje je.

Tento příběh je inspirován příběhy z každodenního života našich čtenářů a napsán profesionálním spisovatelem. Jakákoli podobnost s skutečnými jmény nebo místy je čistě náhodná. Všechny obrázky jsou pouze ilustrační.

Zdroj: thecelebritist.com