Pět dní poté, co nám bylo vytrženo něco nenapravitelného – pět dní poté, co opilý řidič vzal život naší sedmileté Emmě – jsme se shromáždili, abychom se rozloučili.Kostel byl plný. Rodiče, přátelé, učitelé, spolužáci. Všichni sevření v jednom prostoru, přetížení tichem a pláčem. Uprostřed stála malá bílá rakev, jemně pokrytá růžovými květy. Její oblíbená barva. Bylo kruté, jak si člověk dokázal zapamatovat takové detaily, zatímco zbytek světa se rozpadal.

Moje žena Sarah se držela mé paže tak pevně, až mě bolela ruka. Třásla se. Nedokázala stát sama. Modlitby, proslovy, tlumené vzlyky se mísily v beztvarou mlhu, ve které jsem se sotva nadechoval. Všechno bylo příliš pomalé a zároveň příliš rychlé.

A pak jsem ho uviděl.

Skrze zamlžené okno, za řadami lavic, můj pohled zabloudil na parkoviště. V prudkém dešti tam stál muž. Velký, mohutný, s širokými rameny a břichem, které se rýsovalo pod starou koženou vestou. Dlouhý šedý vous mu splýval po hrudi, kapky vody z něj stékaly jako z rozpadlé sochy. Neměl deštník. Nehledal úkryt. Stál nehybně, hlavu skloněnou, ruce spuštěné podél těla.

Jako by tam stál už věčnost.

Nevstoupil dovnitř. Nepatřil mezi nás. Ale zůstal tam po celý obřad, v dešti, sám.

Když vše skončilo a lidé se začali zvedat, muž tam stále byl. Promočený, zkřehlý, nehnutý. Déšť už slábl, ale on se nepohnul. Něco mě k němu táhlo. Ne zvědavost. Spíš nepokoj.

Vyšel jsem ven.

„Pane,“ oslovil jsem ho opatrně. „Byl jste tady… kvůli Emmě?“

Pomalu zvedl hlavu. Jeho oči byly zarudlé, hluboké, unavené. Nevyhýbal se mému pohledu.

„Ano,“ řekl chraplavě. „Je mi líto vaší ztráty.“

„Znal jste ji?“ zeptal jsem se. Hlas se mi zlomil.

Zavrtěl hlavou.

„Ne tak, jak by si zasloužila být poznaná.“

To mě zarazilo.

Chvíli mlčel, jako by hledal správná slova, nebo možná odvahu. Pak sáhl do kapsy vesty a vytáhl pomačkanou fotografii. Byla mokrá, ale stále čitelná.

Byla na ní Emma.

Seděla na obrubníku před školou, smála se, v ruce držela křídu. Tu fotku jsem znal. Udělal jsem ji já.

„Jak…?“ vydechl jsem.

Muž sklopil oči.

„Byl jsem tam,“ řekl tiše. „Ten den. Na té ulici.“

Všechno ve mně ztuhlo.

„Byl jste… řidič?“ zeptal jsem se téměř neslyšně.

„Ne,“ odpověděl rychle. „Ne ten, co pil. Ale… byl jsem ten, kdo mohl něco udělat.“

Vyprávěl mi, že stál opodál. Viděl, jak se auto blíží příliš rychle. Viděl dítě u silnice. A zůstal stát. Zaváhal. Řekl si, že to není jeho věc. Že někdo jiný zasáhne.

Nikdo nezasáhl.

„Celý život jsem si myslel, že jsem dobrý člověk,“ pokračoval. „Nikdy jsem nikomu neublížil. Nikdy jsem nebyl u soudu. Ale ten den… ten den jsem se rozhodl nic neudělat. A to stačilo.“

Hrudník se mi svíral. Nenávist, kterou jsem čekal, nepřišla. Jen prázdno.

„Chodil jsem sem každý den,“ řekl. „Stál jsem před školou. Před vaším domem. Dnes jsem chtěl odejít. Ale nemohl jsem. Musel jsem tu být. Aspoň tak.“

Dlouho jsme stáli mlčky. Déšť ustal. Lidé odjížděli. Parkoviště se vyprazdňovalo.

Nakonec jsem řekl: „Nemůžete to vzít zpátky.“

Přikývl.

„Já vím. Ale budu to nést. Do konce života.“

Otočil se a pomalu odešel. Jeho kroky byly těžké, jako by každým z nich nesl kámen.

Stál jsem tam ještě dlouho.

Teprve doma jsem si uvědomil, co mě děsilo nejvíc. Ne ten muž. Ne jeho vina.

Ale myšlenka, kolikrát v životě někdo stojí opodál. A nic neudělá